Zastavili jste se někdy a koukali, jak je ten dnešní svět zrychlený?
Čas utíká tak nějak pořád stejně rychle, jen my lidi jsme měli pocit, že stíháme málo věcí a že nám život proplouvá mezi prsty. Snažily jsme se být rychlejší čím dál víc a dospělo to k tomu, že jsme rychlejší než jsme původně plánovali. Mám pocit, že se pořád za něčím ženeme a vlastně nevíme za kým nebo čím. Všechny věci a hlavně krásné momenty, které nám přišly zbytečné, jsme zrychlily a nebo úplně zrušily. Jsme obklopeni moderní technikou, nekonečným seznamem úkolů, které ještě nejsou hotové a nebo masou lidí, co koukají na svět skrz prsty.
Posledních pár dní nad tím přemýšlím čím dál víc, nedávno jsem se totiž zastavila. Přestala jsem myslet na práci, povinnosti, na to kde za hodinu musím být, na to co mě čeká, na to co mě trápí a jen sem prostě koukala. A přišla jsem si jako Alenka v říši divů. Neviděla jsem jiný svět, jen jiné a uhnané lidi tou naší dobou.
Proč dva kamarádi, kteří spolu sedí na pivě, koukají do telefonu a posílají si zprávy?
Proč jsme před pár lety scháněli čísla krásných kluků, když dnes stačí jen znát jméno a můžete si s ním psát od rána do večera?
Proč člověk se kterým strávíte pár krásných chvil se najednou tváří jako kdyby vás neznal?
Proč si rodinný příslušníci jen volají a píšou, když to od sebe mají jen pár kroků?
Já vám to prozradím.
Je přece snadnější někomu psát zprávy odkudkoli chcete, než si něco odříct a trávit s tím člověkem čas. Určitě je rychlejší najít si na Facebooku kluka který se vám líbí, než za ním jít, seznámit se a poprosit ho o číslo. A člověk který prožije krásný chvíle s jiným člověkem, nezoufá, protože přijde jiný člověk a jiné krásné chvíle. Nakonec, proč budu chodit někam kde ztratím hromadu času? Je snadnější a rychlejší zavolat!
Nejsou to jen tyhle případy. Jejich mnohem ale mnohem víc. Je čas, aby jsme se každý zastavil, dali telefon do kapsy, seznam na pár chvil zavřeli a konečně otevřeli oči. Dobu už asi nezpomalíme, ta se naopak bude stále zrychlovat naším tempem, a né každý člověk chce něco měnit. Ale to neznamená, že by jsme občas nemohli zastavit. Já bych si moc přála, prožít víc chvil s lidma, které mám ráda a které pro mě něco znamenají, je přece hrozné ochudit se o něco tak hezkého.
Doufám, že tenhle článek není moc depresivní a aspoň někdo si ho přečte.
Nakonec bych Vám chtěla říct, že ač po velké odmlce, vracíme se zpět!
Mějte se krásně a nezapoměň te se občas zastavit!
Vaše Marci
